Po několikerém shlédnutí skialpového závodu Noc tuleních pásů skrz hledáček fotoaparátu (viz odkazy v okénku vedle) jsem se nechal poměrně snadno ukecat jk účasti. Konkrétně v kratší trase, tzv. „B“, které je pořádána jako open, bez nutnosti registrace do pohárových závodů.

Účast v kategorii open zahrnovala běh na botách z kolonády v Jánských Lázních k lanovce an černou horu, vystoupání na lyžích po sjezdovce pod lanovkou až nahoru na Černou horu, sjezd pod Kolínsou boudu, krátká rovinka, dolů do Javořího dolu, zpět nahoru na ČH a definitivně dolů do Jánských lázní a doklus do cíle. Vcelku žádné extra skialpinistické dovednosti, hlavně kondiční běh do kopce a píchání po rovině.

Nedal jsem se tedy dvakrát pobízet, od Králíka jsem si zapůjčil pěkné lehké boty, lyže s techem, z běžek jsem si vzal hůlky, z kola helmu a šel jsem na to. V sobotu dopoledne před startem jsem si natrénoval nastupování do Králíkova techu, po obědě jsem se hodil do dresu a už jsem běžel na start.

Běh se konal i po startu, kdy jsem byl zvědavý, zda uběhnu ve skialpových skeletech těch 600~m do kopce. Neuběhl. Chvíli jsem popošel, nazul (podoledním tréninku napoprvé) a vyrazil svoje tempo po sjezdovce nahoru. Přitom mě ještě stihl předejít nejen účastník školou povinný, ale i první baba, tu jsem ještě chvíli sledoval, ale po chvíli jsem už ani nedohlédl. Vršek přišel docela brzy, na něm sudnání pásu, trochu bruslení, to jediné šlo s dlouhými hůlkami dobře, ostatní byl se sekjtovýma kůlama dost pain. Paradoxně nějvětší problém byl sjezd, kdy mě braly dost nečekaně křeče do stehen, takže u potoka v Javořím dole to bylo hodně pro diváky. Ze všech povzbuzujících komentářů vybírám „Tak teď jsme viděli prvního skutčného hobíka!“, orosily se mi totiž brýle a nebyl jsem sto trefit směr…

Stoupání z Javořáku byla skutečná lahoda, několik mátoh jsem předešel, mírný sklon mi sednul a cobydup jsem byl znova na ČH. Z ní už stačilo „jen“ sjet dolů. Sjezd byl ale nekonečný, mlha a křeče mě srazily o několik lidí zpět, na neovladatelných brslenkách jsem se řítil do neznáma až mi tekly slzy. Nakonec jsem i trochu bloudil, rozdělení sjezdovek nebylo označeno, ale trefil jsem to dobře a doklusal do cíle na 22. místě z 68 přihlášených v mé kategorii a v čase 2:17, což je pod hodinou a půl, kterou jsem si tak představoval, bych na to mohl potřebovat.

Pěkná zkušenost, hustej závod. Moje dojmy si díky Katce a Šimimu můžete přiblížit i ve videu a reportáži z Beatu, obojí dole.

Pozor, obsahuje armádní slovo!