Unášen proudem nápadů a nabídek jsem podlehl Gooodovi a jeho záměru vydat se do Litschau na tamní triatlon Waldviertel Eisenman, pořádaný letos již popáté. V triatlonové komunitě má pověst relativně těžkého, především kvůli nezanedbatelnému převýšení, které je třeba zdolat v cyklistické části. I tak jsem si ho ale pro sebe vybral jako seznamovací s distancí 1/2 ironmana.

Podobný závod je rozhodně týmovou záležitostí, závodník k sobě potřebuje i podpůrný tým, proto jsme si s Gooodem s sebou vzali Jíťu a Lukyna, který se ostatně také chystal, ale nakonec mu v tom drobná viróza zabránila a mohl se tedy s Jitkou naplno věnovat obskakování nás dvou.

Měl jsem z trati trochu obavy a hlavním cílem pro mne bylo především dojet. Je sice fakt, že jsem schopen zvládnout sedmi hodinovou zátěž, nicméně především běžecká příprava měla a dosud má značné trhliny, takže jsem rozhodně nebyl jistý v kramflecích.

Plavání jsem proto navzdory divoké atmosféře vytvořené zástupy diváků pojal maximálně klidně. Po startu mě přelezly dvě vlny lidí startující za mnou a pak už byl klid a prostor na vlastní tempo. Po 2300~m jsem vylezl z vody ne-li úplně svěží, tak v pohodě natěšený na kolo.

Okruh cyklistiky se během projížďky autem jevil jako hodně těžký, ale na kole se ukázal jako velmi rychlý a hodně pěkný. Goood nakonec zakončil tři okruhy s průměrem dokonce přes 30~km/h, já těsně pod třicet. Na kole už bylo znát, že něco dělám, ale únavu se mi dařilo držet v přijatelných mezích, preventivně jsem se cpal banány a doplňky a doufal, že nepřijde hlad. Nepřišel.

Z kola na běh jsem si dával doopravdy na čas, volná chůze vybudila Jitku k frenetickému fandění, kterému bylo těžko odolat… musel jsem fakt zabrat

Začátek běhu nebyl nic moc, kilometry neubíhaly a nohy bolely jako čert, navíc se přihlásila příroda, takže kolem 3. km přišla první pauza. Ta zabila dvě mouchy jednou ranou, v útrobách polevil tlak a nohy přišly k sobě. Narval jsem do sebe další tabletu a už to jelo. 2. kolo bylo nečekaně v pohodě, pěkně mi uteklo, na Goooda jsem měl sekeru nějakých 5 minut, které mi dávali tu drzost ještě plánovat nástup. Na začátku 3. kola jsem už měl sekeru 8 minut a především dorazily křeče do břicha, takže jsem musel chtě nechtě na chvíli zastavit a dát tomu trochu klidu. Na jídlo jsem od té doby rezignoval a pití jsem dal jen pár loků koly. Dietní přístup zabral a 4. kolo bylo opět v pohodě. Navíc jsem začínal dobíhat o kolo pomalejší individua a to vždycky nakopne. V cíli jsem nakonec po nastoupání dalších cca 150~m proběhl přes koberec v čase 5:29:51, což mě ještě teď, nějakých 36 hodin po akci naplňuje uspokojením

Je to ale pocit určitě sdílený nejen s Gooodem ale i s Jitkou a Lukynem, kteří mají nemalý podíl na výsledku, bez jejich pomoci a podpory by pro mě byl skutečně velký problém to celé zvládnout, takže DÍKY!

Zájmeci o větší rozlišení/neprobrané snímky nechť se na mne obrátí mailem (tom@drb.cz), rád vypálím, vystavím, doručím.