Příjezd začal vlastně odjezdem, a to v neděli. Večer v půl dvanácté jsem svištěl pro Petru a Marka, se kterými jsem se na Malorku vypravil, ještě jsem natankoval a trochu zabloudil při hledání jejich paneláku v Kralupech a o půlnoci jsem byl u nich jako na koni. Nic nepomohlo naše několika týdenní domlouvání, že je na letiště do Mnichova odvezu, že se to všechno do našeho auta namačká. Takovou ostudu budu ještě dlouho rozcházet. Tváří v tvář realitě se ukázalo, že se do kufru sotva (při sklopených sedadlech) vměstná jedna krabice s jejich kolem, natož dvě, natož ještě moje kolo.. Prostě, až vám budu tvrdit, že dvě krabice 160x90x20 hravě dám do kufru, tak si raději sežeňte někoho jiného

Marek oprativně vytáhl svoje auto, takže jsme potupně vyrazili do Mnichova ve dvou vozech. Cesta, kromě několika docela silných sněhových vánic, proběhla ok, dokonce hladce proběhlo parkování na rezervované a tudíž zlevněné parkovací místo. To mě docela překvapilo, v 5 ráno stejně jako kdykoli jindy. Naopak mě už nemohlo překvapit, že Petra má po celou dobu ve všech dokumentech špatné příjmení (…ová vs. …ská), to nám poskytlo krátké rozptýlení pro naše unavené hlavy. Další důkaz toho, že mám trkozní období. Paní na check-inu to pomocí jednoho telefonátu vyřídila a bylo po srandě.

Po loňských zkušenostech jsem očekával, že nás po příletu na Malorku vyzvednou až po hodině čekání, ale bylo to nakonec jen 5 minut. Milé. V hotelu mi ale úsměv zmrznul. Jako jediný musím na pokoj čekat do půl jedné! Navíc slibovaný i-net zrovna nechodí… Vyřídili jsme proto v pauze nákup (to šlo rychle, i tady jsou Velikonoce), sestavili kola (kufr půjčený od Petry resp. Hejvyho dostal dost zabrat, chudák) a nakonec i vyrazili ven.

Malorka nás přivítla chladným zamračeným počasím, které se s postupujícím odpolednem projasnilo, ale dominující jen — vítr — zůstal a dokonce, řekl bych, zesílil. Přesto jsme zvládli navštívit Cap Blanc, Cala Pi, Llucmajor a já jsem si přidal ještě Randu s klášterem, čímž jsem to završil na pěkných 94~km. Vše se tedy v dobré obrátilo, u večeře jsem mohli zasednout s pocitem pěkného výletu v nohách (a rukách).

Fotky dodám později, dávám operativně přednost spánkovému deficitu z cesty do Mnichova. Mějte se pěkně a buďte rádi za vaše připojení

Dnes to konečně začalo, pořádné ježdění. Ráno jsem podcenil čas, který potřebuju na přípravu, takže mi všichni, přesněji Petra s Markem a skupina Kralupáků, ke kterým se přidali, ujeli. Cíl byl známý, Sant Salvador na východu ostrova, takže jsem se vydal jako osaměly jezdec na souboj s kilometry. Jelo mi to pěkně, vítr vál do zad, stačilo jen držet směr. Dojel jsem všechny až nahoře na Salvatoru, který jsem si moc užil. Akorát mám pocit, že mám těžší převody, než je nezbytně nutné. Zatím s tím ale nic dělat nehodlám, snad si zvyknu.

Počasí bylo dnes jak má být, tj. naprosté azuro. Teplota tím pádem také byla k vydržení, jel jsem celý den v krátkánech. Vítr samozřejmě nepolevil, ale trochu ochabnul a změnil směr, takže už je to místní standard. Včera to bylo přeci jen o dost horší.

Ze Sant Salvadoru jsme to domů vzali spodem, jižní stranou a vše uzavřeli na 140 km. Paráda!

Kromě zastávky během zpáteční cesty, kdy jsem využili jedné hospody, jsme vyrazili i po dnešní večeři do jedné úplně geniální, nekuřácké a cyklistické (v lokále visí na sto dresů), vše za tři eura a vše po osmé v režimu dva za cenu jednoho!

Tak máme za sebou další den. Pro něj nám Marek vyrla okruh přes Orint, jak ho nabízí zdejší cyklomapa. Ráno jsme se dostatečně nafutrovali, mě to moc nejelo, už jsem po těch pár dnech mírně saturován, ale Petra, ta se (nevím, jak to dělá) opět vzbudila s hladem. Vyrážka v 10 hodin byla opět nad moje síly, naštěstí jen o kousek, takže se na mě čekalo jen drobně. Vyrazili jsme tedy ve třech směrem na severozápad, což pro nás letos byla novinka. Jen tak tak jsem se vyhnuli zabloudění, než jsme se vymotali za Sa Cabanetu, pohybovali jsme se dost na hraně.

Dále už to bylo ok, projeli jsem Bunyolu, zavzpomínali na Fičáka a nabrali směr Orient. Tam jsem se na chvíli oddělil směrem vpřed, převody mi diktují do kopce smrtícíh 15km/h. Shledali jsem se opět nahoře, příčemž cestou jsem si všichni pochvalovali úplné minimum lidí (třeba na Randu jezdí úplné davy). Přes Orient jsme pak sjeli až do Llosety, a dále přes Binnisalem, Sencelles, Algaidu až do Lulucmayoru a odtamtud známou cestou do hotelu.

Opět vydařený den, příjemných 111 km, Petra jela opět jako drak, zvlášť na konci v ní bouchli saze. Podle předpovědi měly být přeháňky, ale ty se nekonaly, takže jsem se ještě dál přispálil, zítra už asi doopravdy nasadím krém Počasí to trochu kompenzuje teď, kdy venku zuří bouře.

Zítra si P+M chtějí dát volno, já ještě uvidím, co na to moje achilovka, které dnes ke konci projevila naprosté nepochopení pro moji radost ze sjíždění náhodných kolemjedoucích lidí…