Příjezd začal vlastně odjezdem, a to v neděli. Večer v půl dvanácté jsem svištěl pro Petru a Marka, se kterými jsem se na Malorku vypravil, ještě jsem natankoval a trochu zabloudil při hledání jejich paneláku v Kralupech a o půlnoci jsem byl u nich jako na koni. Nic nepomohlo naše několika týdenní domlouvání, že je na letiště do Mnichova odvezu, že se to všechno do našeho auta namačká. Takovou ostudu budu ještě dlouho rozcházet. Tváří v tvář realitě se ukázalo, že se do kufru sotva (při sklopených sedadlech) vměstná jedna krabice s jejich kolem, natož dvě, natož ještě moje kolo.. Prostě, až vám budu tvrdit, že dvě krabice 160x90x20 hravě dám do kufru, tak si raději sežeňte někoho jiného

Marek oprativně vytáhl svoje auto, takže jsme potupně vyrazili do Mnichova ve dvou vozech. Cesta, kromě několika docela silných sněhových vánic, proběhla ok, dokonce hladce proběhlo parkování na rezervované a tudíž zlevněné parkovací místo. To mě docela překvapilo, v 5 ráno stejně jako kdykoli jindy. Naopak mě už nemohlo překvapit, že Petra má po celou dobu ve všech dokumentech špatné příjmení (…ová vs. …ská), to nám poskytlo krátké rozptýlení pro naše unavené hlavy. Další důkaz toho, že mám trkozní období. Paní na check-inu to pomocí jednoho telefonátu vyřídila a bylo po srandě.

Po loňských zkušenostech jsem očekával, že nás po příletu na Malorku vyzvednou až po hodině čekání, ale bylo to nakonec jen 5 minut. Milé. V hotelu mi ale úsměv zmrznul. Jako jediný musím na pokoj čekat do půl jedné! Navíc slibovaný i-net zrovna nechodí… Vyřídili jsme proto v pauze nákup (to šlo rychle, i tady jsou Velikonoce), sestavili kola (kufr půjčený od Petry resp. Hejvyho dostal dost zabrat, chudák) a nakonec i vyrazili ven.

Malorka nás přivítla chladným zamračeným počasím, které se s postupujícím odpolednem projasnilo, ale dominujícívítr zůstal a dokonce, řekl bych, zesílil. Přesto jsme zvládli navštívit Cap Blanc, Cala Pi, Llucmajor a já jsem si přidal ještě Randu s klášterem, čímž jsem to završil na pěkných 94~km. Vše se tedy v dobré obrátilo, u večeře jsem mohli zasednout s pocitem pěkného výletu v nohách (a rukách).

Fotky dodám později, dávám operativně přednost spánkovému deficitu z cesty do Mnichova. Mějte se pěkně a buďte rádi za vaše připojení

Dnes to konečně začalo, pořádné ježdění. Ráno jsem podcenil čas, který potřebuju na přípravu, takže mi všichni, přesněji Petra s Markem a skupina Kralupáků, ke kterým se přidali, ujeli. Cíl byl známý, Sant Salvador na východu ostrova, takže jsem se vydal jako osaměly jezdec na souboj s kilometry. Jelo mi to pěkně, vítr vál do zad, stačilo jen držet směr. Dojel jsem všechny až nahoře na Salvatoru, který jsem si moc užil. Akorát mám pocit, že mám těžší převody, než je nezbytně nutné. Zatím s tím ale nic dělat nehodlám, snad si zvyknu.

Počasí bylo dnes jak má být, tj. naprosté azuro. Teplota tím pádem také byla k vydržení, jel jsem celý den v krátkánech. Vítr samozřejmě nepolevil, ale trochu ochabnul a změnil směr, takže už je to místní standard. Včera to bylo přeci jen o dost horší.

Ze Sant Salvadoru jsme to domů vzali spodem, jižní stranou a vše uzavřeli na 140 km. Paráda!

Kromě zastávky během zpáteční cesty, kdy jsem využili jedné hospody, jsme vyrazili i po dnešní večeři do jedné úplně geniální, nekuřácké a cyklistické (v lokále visí na sto dresů), vše za tři eura a vše po osmé v režimu dva za cenu jednoho!

Tak máme za sebou další den. Pro něj nám Marek vybral okruh přes Orient, jak ho nabízí zdejší cyklomapa. Ráno jsme se dostatečně nafutrovali, mně to moc nejelo, už jsem po těch pár dnech mírně saturován, ale Petra, ta se (nevím, jak to dělá) opět vzbudila s hladem. Vyrážka v 10 hodin byla opět nad moje síly, naštěstí jen o kousek, takže se na mě čekalo jen drobně. Vyrazili jsme tedy ve třech směrem na severozápad, což pro nás letos byla novinka. Jen tak tak jsem se vyhnuli zabloudění, než jsme se vymotali za Sa Cabanetu, pohybovali jsme se dost na hraně.

Dále už to bylo ok, projeli jsem Bunyolu, zavzpomínali na Fičáka a nabrali směr Orient. Tam jsem se na chvíli oddělil směrem vpřed, převody mi diktují do kopce smrtících 15km/h. Shledali jsem se opět nahoře, přičemž cestou jsme si všichni pochvalovali úplné minimum lidí (třeba na Randu jezdí úplné davy). Přes Orient jsme pak sjeli až do Llosety, a dále přes Binnisalem, Sencelles, Algaidu až do Lulucmayoru a odtamtud známou cestou do hotelu.

Opět vydařený den, příjemných 111 km, Petra jela opět jako drak, zvlášť na konci v ní bouchly saze. Podle předpovědi měly být přeháňky, ale ty se nekonaly, takže jsem se ještě dál přispálil, zítra už asi doopravdy nasadím krém Počasí to trochu kompenzuje teď, kdy venku zuří bouře.

Zítra si P+M chtějí dát volno, já ještě uvidím, co na to moje achilovka, které dnes ke konci projevila naprosté nepochopení pro moji radost ze sjíždění náhodných kolemjedoucích lidí…

Dneska jsme si každý zařídili vlastní program. P+M se vydali po linii pohody a odpočinku, zajeli si do Palmy a zašli na procházku, já jsem si dopřál pořádnou nálož v podobě okruhu přes hory a doly. Znalí a zkušení malorkoví harocvníci z profilu neomylně odhalí trasu přes Incu, Lluc, Calobru, Puig Major, Soller a zpět do hotelu.

Cestou jsem pár lidí předjel, pár jich předjelo mě, ale nikdo se nenašel, kdo by sdílel mé tempo, takže jsem se průběžně likvidoval sám. Výjezd na Lluc byl ok, je krásný pozvolný, pokračování je také ok, ale odbočka na Calobru byla dneska smrtící. Přesto, že se sjíždí až k vodě, začíná se ostrým stoupáním, pak je náročný sjezd plný zatáček až k moři, celé bratru 12km. Nahoru je to pak stejně dlouhé a poměrně strmé, zvláště s mými převody to byla lahůdka.

Celou cestu dolů jsem se vážně obával, jestli budu schopen vyjet zpět nahoru (Sa Calobra je slepá silinice, vede dolů a stejnou cestou zase nahoru) a cestou nahoru mě obavy neopustily. Nahoře jsem si jako pojistku a odměnu dopřál Colu a plný elánu vyrazil dál. Další stoupání bylo okořeněno větrem, ale i to se mi podařilo přkeousnout. Odměnou byl perfektní sjezd, porovnejte s profilem, dost přes 10 km! Dál už to bylo v pohodě, poslední velký výjezd je opět prima a pozvolný. No a závěr byl excelentní, po větru a z kopce jsem frčel jako dráha, jen před Palmou jsem zakufroval a jestě si to mírně prodloužil.

Zítra nás čeká cesta s kralupskou skupinou na Valldemossu, snad nám bude přát počasí, dnes jsem neustále mrznul (nahoře) a tál (dole).

Dnes to bylo hodně divoké. Skutečně jsme vyjeli s kralupáky, přes Palmu, kde jsme si díky Petě nacvičili správku řetězu, do Andtraxu a dále po pobřežní panoramacestě až do Valldemossy. Cestou byla nejen dorbá nálada, ale také řada kratších výjezdů, kde jsme se rozhodně nešetřili, byl to samý nástup a únik, prostě to žilo. Úplně něco jiného, než když člověk jede sám. Sice je třeba vydržet zastávky na pivko, ale nakonec drobný oddych neškodí, že?

Počasí dnes předvedlo tu správnou Malorku: lehký vítr, nebe bez mráčkku a 20 stupňů, takže i jedinci bez pigmentu mají snědý nádech.

Zpět jsem frčeli z Valldemossy rovnou do Palmy a po pobřeží zpět. Místní tam vybudovali zajímavou cyklostezku, která je doopravdy sjízdná! Jen je trochu užší.

Po večeři nás pan majitel hotelu pozval na večerní zábavu k němu na haciendu, kde se po prohlídce domu začalo jídlem a to přešlo v tombolu a veselou zábavu. Ta byla natolik bezprostřední, že je těžké ji interpretovat, ale skutečně jsme se nasmáli. Z tomboly si dokonce odnášíme cenné úlovky v podobě triček, tašek a ponožek.

Zítřejší počasí slibuje něoc podobného jako dnes, takže reáln visí ve vzduchu Formentor, jako zítřejší cíl, ta uvidíme.