drb.cz

V~roce 2006 jsem se v~době Katčiny léčebné pauzy zúčastnil jako jeden ze smíšené čtyřky 24hodinového maratonu ve Vesci u~Liberce. Už loni mne závod velmi oslovil, především svým duchem, jakkoli to vypadá jako klišé. Jet v~týmu je úplně něco jiného, než jiank individualisticky pojaté závody a~kromě toho velký závod je atmosférou úplně jinde, účastníci i~podpůrné týmy jsou spolu na jednom fleku více než 24 hodin, takže je dost prostoru probrat všechno možné, navzájem se povzbudit, politovat i~společně zanadávat. Nebylo tedy vůbec težké se vydat na stejné klání znovu, tentokrát na tandemu, v~kategorii Muži SÓLO.

Trať je tvořena 15~km okruhem s~převýšením cca 300~m, což je pro představu docela dost, srovnatelné je to třeba s~Rallye Sudety, kde je převýšení podobné. Technicky nebyla trať úplně snadná, ale celá jetelná, a to~i po přeháňce, která v~sobotu v~podvečer rozbahnila téměř veškeré neasfaltové povrchy okruhu.

Naši účast jsme pojali vyloženě pohodově, chtěli jsme hlavně dojet v~rámci pravidel, která nám jako ,,jednotlivci`` předepisovala dokončit každých 200 minut kolo, což v~kombinaci s~tím, že jsem jezdili kolem 60 minut na kolo, v~noci cca hodinu 20, dávalo dost prostoru na pohodu. Ze začátku jsme nasadili trochu rychlejší postup, za první 4,5 hodiny jsme objeli čtyři kola, což mne dost vyděsilo, cíl byl dle naší výkonnosti někde u~15 kol maximálně, takže bychom tímhle tempem brzy skončili. Nebyl ale problém si udělat delší pauzu, i~když to vyžadovalo určitou dávku sebekázně, pokaždé, když jsme dohopsali po cílovém sjezdu do depa, zvedla se velká vřava, která nás společně s~hlasatelem hnala dopředu. Vůbec nás pořád někdo povzbuzoval, někdy i~docela kuriózně: »Vy ještě žijete?!?!«, což bylo fajn, také jsme povzbuzovali, když nás někdo míjel dostatečně pomalu.

V~klidnějším tempu jsme pak tedy dojeli až do tmy, dali si pauzu na večeři, nasadili světla, bohužel jsem u jednoho z~nich zapomněl vnitřek doma, ale zbytek světel to hravě pokryl, a~vyrazili. Šlo to, i~když blátivá trať pro nás není to pravé ani za světla, natož za tmy. Tma byla navíc okořeněna mlhou v~údolích, což také nebyl med. Pak jsme si dali plánovaného šlofíka u~Jitky v~autě a~hurá na další, tentokrát už nedělní, noční kolo. Opět šlofík a~další kolo už bylo za svítání horkého letního dne, což byl jeden z nejúchvatnějších momentů celého závodu.

V~neděli dopoledne jsme se rozjeli, přibyly síly, bližící se cíl nás přitahoval víc a~víc. Ne tak ale naše kolo, které už ve druhém ještě sobotním kole zaprotestovalo a~poprvé vůbec nám dalo pocítit, že i~nám může rupnout řetěz. V~neděli dopoledne se vše vystupňovalo, řetez prasknul ještě jednou, navíc začal přeskakovat po pastorcích, na kašpárka se nedalo jet naplno, což na dané trati nebylo nic příjemného, takže poslední kolo jsme dojeli se zatnutými zuby, ovšem silně nabuzeni, a~to až tak, že jsem zakončili nerychlejším okruhem vůbec — 55 minut!

Chtělo by se jet ještě jedno, ale kolo bylo proti. Doma se ukázalo, že jsme kromě zničeného řetězu ohnuli osu zadního náboje, což byla asi prapříčina všech potíží, ořech se na ohnuté ose kolébal ze strany na stranu a~tím bránil přesnému vedení řetezu, proto to přeskakování. Takže je nakonec klilka, že jsem dojeli.

Zepředu se tedy zdá, že bylo všechno úplně super, maximální pohodička, jen snad trochu ty problémy s~kolem ke konci závodu… A~jaké to bylo zezadu? Taky super! I~když pohodičku vystřídal někdy strach při relativně ostrých sjezdech (zejména úplně hned na začátku okruhu, a~pak těsně před koncem), a~při nadávkách na přeskakující pastorky, které se ozývali zepředu, bylo lepší zavřít uši

Asi největší zážitek to byl v~noci, zezadu není příliš vidět na cestu ani za světla, natož za tmy. Čelovka na helmě sice trochu pomohla, ale jinak to byla docela slušná simulace jízdy nevidomého. Občas jsem jen díky již známému poskočení přes kořen zjistila, kde že to na okruhu zrovna jsme.

Jinak byla moje role vcelku jasně daná: ,,pedalovat``, obsluhovat láhev a~být neustále ve střehu, protože trasa technicky úplně jednoduchá nebyla. A~taky bylo potřeba občas někoho přesvědčit, že ten vzadu se opravdu nefláká a~neveze…

Ze ztráty koncentrace jsem měla trochu strach, nakonec jsem ale byla příjemně překvapená, jak se mi jelo dobře a~extra únava se o mně zas až tak nepokoušela… Že by za to mohly dva ranní REDBULLy z~občerstvovačky? Mimochodem občerstvovačka byla — aspoň podle mého — dost super. Každý jsme měli k~dispozici kdykoli k~odběru dvě teplá jídla (guláš nebo rizoto) a šest půllitrových nápojů (kofola, limča). Kromě toho nepřetržitě k~dispozici ionťák, teplý čaj a~energie v~podobě tyčinek, koláčků, sušenek, pečiva, sýru, džemu, banánů, pomerančů… jídlo organizátoři postupně doplňovali a~obměňovali, takže při každém dojezdu kola bylo docela napínavé, jestli se objeví nějaký nový pamlsek, nebo něco, na co jsme se těšili, už naopak došlo, takže i~v~tomto směru byl závod do jisté míry dobrodružný a~skýtal mnohá překvapení.

Největší překvapení ale přišlo zepředu v~neděli po ránu, kdy se Tom úplně neuvěřitelně rozjel a~co víc, dokázal k~vyššímu výkonu vyprovokovat i~mě, takže jsme k překvapení všech začali předjíždět některé jezdce. Asi nám taky pomohlo, že jsme se od rána jezdili s~Petrou, vlastně jsme ji tak trochu dělali společnost, což byla další motivace pro zvýšení frekvence — Péťo díky! Poslední kolo jsme doslava prochrtili, aspoň já za sebe zezadu neváhám použít tento výraz, a~cílem projeli nikoli jako ploužící se trosky, ale v~plném tempu a~za mohutného halasu všech diváků. Nemohlo tedy chybět kolo zvednuté nad hlavu a~rozhovory podávané na všechny strany… Jak jsem psala ze začátku, zezadu prostě super!

Nic by ale tak super rozhodně nebylo, kdybychom neměli skvělý support od Jitky a~dalších SPkoláků. Díky Jitčinu vozu, který nám přistavila, jsme se mohli v~noci dvakrát asi na hodinku natáhnout, díky dovezenému trsu banánů jsme mohli průběžně čerpat energii… Jíťo, díky! A díky i~všem ostatním, kdo jste nám drželi palce na výlETě, doma, nebo kdekoli jinde, kde jste zrovna byli.

Závod jsme tedy nakonec zvládli, i~když s~výraznou újmou na kole: ohnutá osa zadního náboje, zničený řetěz (dvakrát přetržený), ohnutá patka, přehazovačka snad namotání přežila. Jednou skvrnkou bylo stejně jako loni vyhodnocení, které kromě toho, že trvalo přes dvě hodiny, byl a~stále je plné chyb (započítaní závodníci, kteří skončili předčasně, zmateně započítaná kola atp.).

Velký dík posíláme všem za skvělou atmosféru a podporu, SP KOLO teamu a supportu, AtomBike, RebelBike za instantní opravu, organizátorům, a~vůbec všem, vč. zdravotnic pod sjezdem. Zvláštní dík si zaslouží Blacky, bez jeho baterky bychom nenstartovali vozík, DÍKY!

Ujeto: 185~km/13 kol á 15~km/300m převýšení, cca 51. v kategorii muži solo (vč. neplatně započítaných), cca 13 hodin v sedle.