V~posledních letech, jak sbíráme na rám zářezy z~jednotlivých závodů, zjišťujeme, že jsou určité mety, kterých bychom rádi dosáhli, resp. závody, kterých bychom se někdy rádi aktivně zúčastnili. Salzkammergut Trophy mezi takové mety rozhodně patří, takže jsem váhali jen chvilku, než jsme téměř na poslední chvíli kývli.

K~ubytování nám pomohli týmoví kolegové z~SP Kola, kde pár lidičk odpadlo, takže jsme radostně zaujali jejich místo v~penzionku Bergfried v~Hallstattu. Na cestu jsme si ještě do auta přibalili Květu¹⁾, Zuzku a~Lukáše. Vše tak bylo rozehráno na velmi vydařený bajkový víkend. Vlastně prodloužený víkend, vyráželi jsme už v~pátek dopoledne, abychom v~klidu vyřídili všechny předzávodní formality a~lehce vytočili před sobotní zátěží nohy. Trasu jsem vybral poněkud alternativně přes Plzeň, Klatovy a~Železnou Rudu, což by ani tak nevadilo, kdyby v~Německu, kde se nejelo tolik po dálnicích, nebylo několik objížděk. Nakonec jsme ale do Bad Goisernu, místa konání závodů, dorazili bez větší psychické a~fyzické újmy a~po prezentaci stejně tak i~do Hallstattu. Poslední úsek cca 12~km trochu prověřil nosiče, na kterých se na střeše tísnila 4 kola, protože kromě zatáček začala menší dešťová bouře. Ta ostatně vyřadila z~programu i~večerní vyjetí na kolech, takže jsme jen poladili a~zapadli do postelí (někteří i~s~procházkou).

Pořadatelé Salzky nabízejí pro kolachtivé sportovce 4 možnosti, jak si užít. Od trasy A nabízející 209~km/7006~m přes B 110~km/3582~m, C 53~km/1663~m až po D 26,6~km/670~m. Osádka našeho vozíku se chystala na B, kromě Zuzky, která, mimochodem společně s~Míšou a~Danou z~SP Kola, vyrazila na C.

Organizace a~zajištění závodu můžeme hodnotit jako skutečně špičkové, ve většině ohledů na nejvyšší možné úrovni: start po vlnách s~odděleným měřením časů (každému z~více jak 3000 závodníků se měří čas podle toho, v~jaké vlně startuje), značení trati, zdravotnické zajištění, diváci podel trati (i~ti jsou podle mne dobrou vizitkou, jak dobře dokáže pořadatel o~závodu informovat, k~dispozici mimochodem byla podrobná mapa s~body, kde je pro diváky obvzlášť zajímavo či dobře dostupno), hodně občerstvovaček…

Před startem zbývalo rozhodnout, kterou startovní vlnu si vybereme. Po veselé debatě v~autě jsem naprosto ztratil přehled, kdo se kam chystá, ale podle rad zkušenějších jsme se s~naším dvojořem nakonec protlačili do 2. vlny, Květa s~námi a~Lukáš prodriftoval davem až do 1. vlny. Na startu nás drobně skrápěl deštík, ale jelikož nebyla moc zima, moc nám to nevadilo. Ještě jsme rychle vyslali Květuš do urny na tombolu a~už se jelo. Jak je patrné z~profilu, po startovním výstřelu a~vymotání z~města nás čekal nájezd do prvního velkého stoupání. Za mírného deště jsme se tedy pustili do „práce“, která nám šla pěkně od ruky. Nikdo moc nepřekážel, krásná široká asfaltka se postupně vinula vzhůru a~poskytoval aspoustu příležitostí k~pohodovému škádlení se soupeři okolo. Po chvíli nás předjeli Roman s~Přemkem (SP Kolo), kteří jeli stejnou vlnu, jen o~pár (set) lidí vzáději.

První kritický moment přišel ještě na tou dobou úplně mokré silnici, která se nakrátko sklonila do sjezdu ze zatáčkou, ale mokrý asfalt se stal pro řadu bajkerů kolem nás nepřekonatelnou obtíží. Poté, co nás jeden zoufale brzdící (nechápu…) málem svým slajdem od středu ke kraji skosil, došlo za námi k~hromadnému pádu. Vyloženě štěstí, nezasáhlo to nás ani Květu, tou dobou v~mírném odstupu za námi.

Dál nás špalíry fandících domorodců i~náhodných turistů vedly stále do kopce, do mlhy a~na stále užší a~užší pěšiny. Nakonec se cesta přetransformovala do 1,5mužné bahnité nitky, která se na svém konci tak zastrmila, že už ji nešlo jet. Narozdíl od tuzemských či snad polských maratonů ale byli spolutrpitelé poměrně vstřícní a~dokázali nechat průjezd až do samého konce. Díky jim!

Trasa už nedokázala být užší, tak se zase raději rozšířila v~obvyklou alpskou šotolinovou highway, párkrát se zavlnila a~tradá dolů. Tady přišlo trochu překvapení, protože se nestává často, že bychom někoho ve sjezdu předjížděli, ale tady to bylo poměrně masové. Z~nějakého důvodu měla většina lidí kolem respekt z~šotolinového sjezdu a~nutila nás předjíždění, což nebyl uplně odvaz, jak mile jsem vyjeli mimo vyžehlenou stopu, začala si cesta vynucovat i~náš respekt, k~čemuž jsem zase já nebyl moc svolný, ale nakonec jsme se se tím popasovali a~sesvištěli více méně neostudně. Nakonec jsme zvládli asi nejterénnější úsek Béčka, do kterého jsme drsně najeli ale po cca metru jsme museli potupně zastavit a~sbírat zlobivý bidon. Dalších pár metrů jsme ještě za vlastního vyděšeného křiku sjeli, ale nakonec jsme i~my rezignovali, jílovitý blivajz nebyl schůdný, natož sjízdný.

Jak přestávalo pršet, pomalu se ozývala naše asi největší technická bolístka: zadní řetěz. Ten jak má šanci, hned se sukuje. A~takové vysychání po jízdě v~dešti, to je pane šance! Tady se v~podstatě ocitáme na hraně našeho dalšího pokračování v~závodě, tlačit zbylé tři kopce není možné, somrujeme tedy olej od kolegy 772 (nebo 722?) a~svištíme dál. Naštěstí je za rohem obžerstvovačka, kde si můžeme řetěz trochu deratizovat, to pomáhá a~my valíme dál. Místo výletního tempa, o~kterém jsem před startem uvažoval, jedeme docela pěkně svižně, hlavně díky Šnekoušovi, který zaskakuje v~době mých drobných výpadků. V~prvním kopci jsem trávil snídani, v~druhém jsem trochu chytal dech, ve třetím mě braly křeče a~v~posledním už jsem toho moc nedal, takže si Šnekouš docela užil

Zpět ale k~druhému kopci. Po něm jsem si užili pár desítek metrů na stezce vysekané ve Věčné zdi, skalním masivu nad údolím. Pěkné místo ale opouštíme směrem dolů k~jezeru Hallstattsee, kolem kterého vede střední část naší trasy. Kromě občerstvovaček na nás čeká 25~km po rovině s~pár laskominami por diváky, jako třeba schody nas most a~schody z~mostu. Překvapivě bajkeři kolem chodí po svých, ne tak ale my. Na fotkách to nikde není, ale diváci to mají rádi. My zase vítáme aplaus, takže jsou všichni spokojeni (jen kdyby nezavadzeli ti chodící mamuti). Jen více schodů!

Na rovině nás trochu překvapivě dojíždí Květa. Závod se mění v~závod, našli jsme soupeře. Pomalu sjíždímě její skupinku a~pomalu se suneme k~další. Bohužel, zmatený Polák ji nepochopitelně zavádí do … mezi pole. Takže opět sjíždíme Květu a~pomalu se zakusujeme do předposledního kopce. Zde nejdřív Květu trochu dáváme, ale při WC pauze a~krmící pauze nás dává ona a~dostává se tak na delší dobu před nás. Ani ve sjezdu se na ní nechytáme, až na občerstvovačce. I~za ní ale nevzdorujeme dlouho, v~posledním kopci K. sice tlačí, ale my si musíme dělat krátké pauzy, takže nestíháme, ale aspoň máme dobrý pocit, že co šlo, jsem vyjeli. Závěr je pak mohutný, nejprve sjezd ke Gosausee, pak pár vlnek a~pak letzte berge, Květa jede jak utržená ze řetězu, což my pře veškerou snahu ne. No a~pak už to jde ráz na ráz, sjezdík, trochu zvlněná trasa podél Hallsattsee a~jsme v~cíli. Krásný čas, super nálada, jen nás trochu bolí nohy Nakonec nám Květa dala minutku, jí dal 20~s~Lukáš, Zuzka zase zařízla Danu o~20~s, takže parádní závod.

Večerní vyhlášení, ve velkém stanu i~stylu, je bomba, nejenže jsme dojeli na 2. místě (ze dvou) tandemů, ale zároveň jsme v~týmové soutěži Slow Motion obsadili 3. místo, takže maximální spokojenost. Akorát nám tu napříště zbyla ta „200“, což asi bude ten správný výlet

110,5~km, převýšení 3582~m, průměr 14,2~km/h, čas 8:21:27.58, ztráta 35.18~min, 2. v~kategorri, 941. celkově, 901. v~mužích