Šlapat netknutým sněhem, přímo za nosem, to je paráda a jeden z hlavním cílů, který mě na sněžnice táhne. Ale ani cesty, které přede mnou a patrně i po mě někdo dal stojí za to, zvláště je-li to taková výzva jako hřeben Nízkých Tater. Právě ten jsem si, inspirován jinde, vybral za cíl.

Po oslovení obvyklých účastníků sněžnicových akcí se nakonec zformoval trojčlenný tým: já, Vodouch a Honza (Vodouchův švagr). Naplánovali jsme noční přepravu vlakem, pořídili lístky v akci SparNight za super cenu 960,-~Kč zpáteční/os vč. lehátka. Jediné mínus, totiž lístky nelze vrátit. To se nakonec Vodouchovi vymstilo pár dní před odjezdem, kdy nakonec dal přednost zdraví a ledvinám. Scvrkli jsme se tedy na dvojčlennou snežnicovou hlídku.

Přeprava proběhla poměrně hladce, vlak mi sice málem ujel, ale i 6 minut je rezerva, tak co. Lehátkový vlak je takový pojízdný hotel, děžurnyj dovnitř nepustí nikoho, kdo tam nemá co dělat, každého individuálně budí, prostě paráda. Honza přisedá až v Pardubicích, takže mám od deseti dost času sledovat neškodného leč divného spolucestujícícho hovořícího slovensky.

I Honza vlak trefuje, takže využíváme propadlého lehátka na odložení batožin a zabíráme. Budí nás až recepční 20 min. před Ružomberkem. Vyspalí vypadáváme z vlaku na minutu přesně podle JŘ a další hoďku a půl čekáme na první ranní bus do Donoval v pěkné nádražní hale vybavené televizorem s instruktážními filmy o železničních přejezdech, mašinkách apod.

Autobus má 10 minutu sekeru, takže si ještě vychutnáváme příjezd autobusu z Prahy, ze kterého vylézají Alice s Jirkou. Napůl tuzí, zatím se neznáme, takže poměrně nevlídně a stručně kontruji, že se těma sněžnicema jedeme do Donoval. Oni zjevně do Liptovské Lúžne.

Bus si drží zmíněných 10 minut sekeru, takže v 6:34 vyrážíme na trasu. Zpočátku na botách, kolem upravených tratí pro psí spřežení či něco takového. Je zataženo, na nule, ale nic nepadá a moc to nefouká.

Po pár kilometrch nzouváme a pomelu začínáme stoupat mokrým sněhem do mhly. Brzy se drápeme na první vršky, nejprve Kecka, pak Handliarka a nakonec Kozí Chrbát (1330~m). Na něm vidíme poprvé a naposledy výhled do krajiny. Vítr je relativně silný, leč zvládnutelný. Sestup s Kozího Chrbáta je technicky velmi náročný. Težký sníh, málo ho, strmý svah, hodně těžké. V 10 jsem v sedle a jíme. Tělo má pocti, že by to mohl být oběd.

Pokračujeme směr Prašivá (1651 m), před kterou to vypadá na hrozící traverz, kterémus e raději vyhýbáme stoupáním rovnou po spádnici. cesta je tedy těžší a obtížnější, ale hlavně, že nemusíme traverzovat.

Vítr začíná nepříjemně sílit, vidět není ani od tyče k tyči, pokud už vůbec nějaké jsou k dispozici. Postupujeme dál přes Malou na Velkou Chochuľu (1718 a 1753 m) a pomalu zvažujeme, kde to zabalit. Hřeben je holý, nidke žádný úkryt, do útulny daleko, sázíme tedy na nějakou vzrostlejší kleč za Košariskem, kousek před Skalkou.

Skutečně, jsou tu místa, která jsou díky tvaru hřebene v závětří, ale Honza nakonec nachází pěkné místo zapasované mezi stromy, které poskytují pocit bezpečí.

Vaříme, jíme, balíme a v 17 hodin už ležíme. Spánek si ale dává na čas. Nejdřív se nechávám vyplašit chroustáním stanu, které připomíná lidi chodící kolem, jsem téměř hotový strachy, asi jako bych spal ve stanu poprvé. Nakonec zabírám, budí mě až vedro a močák. Venku zjišťuji, že je obleva. Ze stromů tečou čůrky, věci venku místo aby zmrzly tají. To je překvapení. Honza má na své straně stanu jezírko, to se tak někdo má. Já samozřejmě nic. Stejně ale nespím, vítr ze stromů sráží tající kusy ledu přímo na stan, co minutu to zásah.

Ráno vylézáme docela brzy, nevaříme a už v 9 jsem na cestě. Dnes fouká o dost silněji, místy je to na hranici toho, co dokáže dospělý člověk ustát. Není moc kam ustoupit, takže pomalu postupujeme a těšíme do útulny. Když se náhodou s Honzou dostaneme vedle sebe, ten, kdo se dostane do závětří toho druhého málem padá. Aspoň nějaká zábava. Postupujeme přes Skalku (1549 m) na Velkou hoľu (1639 m). Cesta ji obchází, ale nám se traverzy nelíbí a jdeme bílým prostorem a vichrem přímo na vrchol. Nahoru je to ok, ale dolu se netrefujeme a málem končíme na kraji laviniště. Na druhý pokus už zvládáme i sestup.

Plazíme se dál, vítr nám nedává nic zadarmo. Latiborská hoľa (1643 m), sedlo, Zámostská hoľa (1612 m), sedlo, Ďurková (1749 m) a konečně sedlo. Cestou cítíme kouř, ale jdeme ne jistotu a ve 12:30 jsem v útulné útulně. Máme toho docela dost a jsme rádi, že už nikam nemusíme.

V útulně je kromě chatárky a maďarské skupiky i dvojice z autobusáku, Alice a Jirka, kteří přišli den před námi s Lipt. Lúžne. Původně měli také chuť dojít jako my alespoň na Chopok, ale nehcali si ji zajít a i pro nás je to akceptovatelný ústup. Vítr na hřebeni je skutečně na hraně, viditelnost téměř zanedbatelná.

Odpoledne nám vesele utíká klábosením, chozením do studánky pro vodu a tak podobně.

Děkuji především Králíkovi za zapůjčení vařiče a hůlek, Tombárovi za stan, Vodouchovi za porady ohledně navigace, Honzovi R. za milou společnost, Alici a Jirkovi za milé setkání v útulně, NT, že nás nechaly přežít a konečně Šnekoušovi, že mě pustil. Pokud jsem vás v poděkování explicitně nevzpomněl, není to tím, ze bych zapomněl, jen si to poděkování nechávám ve své vnitřní intimitě a vykřiknu ho jindy a jinde