Konečně! Konečně se podařilo, abych se mohl přidat ke Kralupákům na vyjížďku pod Markovým vedením. Rozhodně nás nešetřil a~za každým stromem na nás vykukoval kopec a~parádní porce babího léta, takže jsme obojí nasávali, co se do nás vešlo.

Mise začala v Kralupech na nádraží, kde jsme si stopli ČD do Ústí. Ještě ve vlaku se Bulda transformoval do servisáka-promazávače a~jal se nás promáznout Pradědem, bylinným to likérem z~jeho zásob. Cesta nám tedy utekla velmi rychle. V~Ústí jsme se přesunuli nejprve do cukrárny, která sice byla poměrně netakticky už na startu, ale když jsme mířili do středohorských hvozdů, nešlo to jinak.

Pod Markovým vedením jsme tedy vykličkovali z~města a~přeskakujíce z barvy na barvu jsme se dolopotili až na Magnetovec. Jeho vrchol nám (některým) nestačil, ještě jsme si ho museli objet po okruhu, za což jsme odměnou dostali pěknou vyhlídku a~skalní hřib. Kromě toho i~hravé výjezdy a~sjezdy okořeněné kládami, vyloženě bajkový sen.

Dál nás cesta vedla s~kopce a~do kopce a~zase s~kopce a~tak pořád dokola, takže po dvou hodinách mohl Dafík zajásat, že už máme 20~km, a~tudíž zbývá jen 40, což je paráda. Cesta nám skutečně nešla úplně od ruky, ale nezdálo se, že bychom se nějak flákali, spíše naopak. I~přes úsilí věnované jízdě ale vybyl čas na drobné potěšení s~přírodou, zvláště Bulda se ukázal být opravdovým znalcem, když se mu podařilo na mladším doubku, osaměle stojícím na pasece, najít duběnky, dokonce čtyřčata, která si hýčkal bezpečně pod dresem a~při každé příležitosti nám je ukazoval a~my jsme se na ně na oplátku ptali, až se staly téměř plnocennými účastníky výletu. Ten se mezitím vinul po kopcích středohoří, až se dovinul přes zastávku na louce u jabloně do hospody. Ta byla v~obci, kterou nedokážu pojmenovat, ale stánek to byl jinak nezapomenutelný. Mladík z~Litoměřic si tam vesele provozoval v~dobrém slova smyslu pajzlík a~byl tak vstřícný k zákazníkům, tj. i~k~nám, že jsme na něm mohli oči nechat. Stejně tak i~na jídle a~pití, které nám za lidové ceny ochotně dodal. Doufám, že se na tu ves rozvzpomenu, byla by škoda mu nepřihrát další výletníky.

Notně posilněni jsme zakončili putování sjezdem do Litoměřic, přes výhružky jakousi Trojhorou se Marek nakonec smiloval a~přes decentní vlny nás svedl do podhůří a~na vlak. Společná část tedy hodila něco kolem 60~km s převýšením 1471~m (©Lípa). Já jsem ještě zakončil úprkem do Prahy, kdy mě v Řeži zastihla tma natolik, že už nešla pěšina rozeznat od hladiny Vltavy, takže jsem rezignoval na plán dojet po rovině podél vody a dokončil sice přes kopce, ale pod lampami.