Využili jsme jakž takž ucházející sněhové nabídky a~vyrazili na sněžnice. Kromě Tombára a~Vodoucha jsem ukecal i~Šněkouše, který se s~námi vydal nezmrznout.

Vyrazili jsme už v~pátek a~z~Pece jsme si vyšlápli na Růžovou horu, kde jsme si v~ústraní našli místo na přespání. Úplné závětří tam nebylo, ale kdo by se o~to o~půlnoci staral.

Ráno nás potěšilo poměrně jasnou oblohou, která vydržela až na úpatí samotného masivu Sněžky, kde se do nás opřel silný vítr a~ten s~sebou přinesl i~mrak. Na vrcholu jsme tudíž neviděli mnoho. Voda si jen koupil v~lanovce vodu, oblezli jsme poštovnu a~vyrazili po hranici směrem na východ. Na Svorové hoře jsme to vzali doprava po hřebeni, ale ještě před Jelení horou, kterou hřebínek končí, jsme sešli do údolí, obešli Kraví horu ze severu a~vydrápali se na Pomezní hřeben. Po něm jsme ještě trochu popošli a~vyhledali si závětří, které bylo po změně počasí třeba. V~sedm večer už jsme byli zalezlí.

Po probuzení jsme se našli jen mírně pocukrovaní sněhem, vítr mu nedal moc šanci posedět, byť jsme byli v~závětří za pár stromky. Ráno jsem ještě rozehřál trochu ledu z Tombárovy PETky (večer předtím jsem jí knokoutoval hrdlo lopatkou) na čaj a~kolem pul jedenácté už jsme opět kráčeli dál. Nedělní úsek byl ve srovnání s~převýšením soboty docela pohodový, převážně jsme klesali až do Horního Maršova. V~něm jsme po bleskové hospodě (vcelku ucházející) chytli bus směr Praha („Nikde nestavím.“)